|
|
Tato stránka je nosičem karpácké myšlenky: "Vuw nu weikog-kvak G ajk nu weikog-kvak G" | |||
Vzkaz pro karpáky roztáčející kalební vír v cizozemí: DOBYVATELÉ ŠPANĚLSKA A ANGLIE, ELITNÍ KALEBNÍ JEDNOTKO- budujte celosvětový kalboland šiřte slávu Tondovu a Tonda vám žehnej. |
Dřívější vydání je možný vykalit v rubrice Sthaw Pats. Kdybys chtěl něco napsat nebo rajcovat ku kalbě tak to de dělat v rubrice Virtuální cancák Kdybys nerozumněl nějakýmu slovu tak si ho najdi ve slovníku karpátštiny Intoš kecáku. Chceš-li nějakýho nebo všechny karpáky najednou vošlemnout myšlenkou udělej to skrzeva Karpost. Jestli máš nějaký připomínky k týhle karpácký satránce na internetu , nebo jestli se chceš zapyšnit popisem tvojí kalby tak mi napiš. |
|
|||
|
... a proti Quentinovi seděla slečna Coldfieldová ve svých věčně černých šatech, jaké už nosila čtyřicet tři léta, nikdo nevěděl, zdali za sestru,otce,nebo za toho,kdo se nestal jejím manželem, seděla tak strnule vypřímená na rovné tvrdé židli,která byla pro ni tak vysoká, že jí nohy svisle a strnule visely,jako by měla holenní kosti a kotníky ze železa,vůbec se nedotýkaly podlahy a vyjadřovaly bezmocný a nehybný vztek jako nohy dětí, a mluvila tím příkrým,úporným úžaslým hlasem, až nakonec pozornost selhávala a sluch se mátl a z ustrnulého,snového a vítězného prachu se jakoby vyvolán rozhořčenou rekapitulací tiše, nevšímavě a neškodně vynořoval dávno mrtvý předmět jejího bezmocného, a přece neuhasitelného zklamání. Její hlas neustával, jenom se ztrácel. Bylo tam šeré temno,páchnoucí rakví a sladkou,přesládlou vůnípodruhé kvetoucí wistárie při vnější stěně pod zběsilým tichým zářijovým sluncem a jeho náporu, destilaci a předestilování, a do toho občas pronikal hlasitý nejasný vrabčí ruch,jako když lelkující chlapec šlehá plochým pružným klackem, a bylo cítit zatuchlý pach starého ženského těla, dávno opevněného ve svém panenství, zatímco ho z příliš vysoké židle,na které připomínala ukřižované dítě, pozoroval sinalý vychrtlý obličej nad nejasným trojůhelníkem krajek na zápěstí a na krku; a ten hlas neustával,ale ztrácel se do dlouhých odmlk a zase se z nich vynořoval jako potok,stružka,řinoucí se od jednoho kousku vyschlého písku k druhému, a ten přízrak se s předludnou poddajností zahloubal,jako by dělal strašidlo tomu hlasu , když byl štastnější přízrak měl na strašení dům. Náhle vyrážel z tichého dunění hromu (démon v podobě člověka a koně) na scénu tak poklidnou a úpravnou jako vyznamenaný žákovský akvarel, ještě stále se slabým sírovým pachem ve vlasech,šatech a ve vousech a za ním se kupila v divokých i poklidných postojích tlupa jeho divokých negrů jako zvířata zpola zkrocená, aby chodila vzpřímeně jako člověk a mezi nimi stál upoutaný ten francouzský architekt který vypadal ponuře,vychrtle a otrhaně . Jezdec seděl nehybně , měl plnovous a ruku držel obrácenou dlaní vzhůru; za ním stáli v tichém hloučku divocí černoši a zajatý architekt a drželi v nekrvavém paradoxu lopaty,krumpáče, a sekyry mírového dobívání. Pak v tom dluhém neúžasu jako by Quentin pozoroval, jak náhle přeběhli těch sto čtverečních mil pokojné a úžaslé země a prudce vytáhli odněkud z nezvučné nicoty dům a upravené zahrady a plácli jimi na zem jako kartami na stůl pod tou vzhůru obrácenou dlaní, nehybnou a velekněžskou a vytvořili tak kalební vír s naprostou zřetelně prokácenou stezkou přímo do oka hrůzostrašného kalebního běsu. Kollik Kolik Kolik si toho měl pod kůží Williame Faulknere , když si tohle psal. Uč mě, uč nás. Ó pane.
Bšt
|
|
|||
