6.8.1999 Krumáč a mňam roští

Vo minulý sobotě a neděli sme s karpáckou fikcí Nekrou rozkrucovali vír kalby v samém centru karpáckýho území  Českym Krumlově. Byly tam snáma dvě roštěnky, roštěnky australanky, mňam roštěnky. Celou cestu tam sem se chvástal různejma velikostma úhlovejch rycholostí kalebního víru jenž se nám podařilo v tomhle městě za starejch časů vyvinout. Mňam roštěnky klokanky zíraly jak u vytržení na chuchvalce karpoangičtiny jenž mi vytejkala odevšad a pak dolu po rukou mezi prsty až na zem kde zasmrděla a zmizela pro roší naprosto nestravitelná. Nedalo se mi vůbec kloudně rozumnět. Je to jasný když mňam roštěnkám vykládám cizí řečí vo úhlový rychlosti kalebního víru že mi nemůžou rozumnět jenže já sem se nechal hrozně unýst tou cestou tim vlakem tim správnym směrem. Roštěnky teda najednou votočily hlavy doleva,ukázali prstem z vokýnka a řekli že :"támhle sou čáry v obilí , co tam nechali mimozemšťani" . Podival sem se tam a nadech se k vyprávění vo tom jak u nás jezděj přes léto traktory skrz pole a nikdo neví proč a pro mě je to taky docela záhada. Roštěnky byly ale docela netečný k jinejm podnětem než sou koleje vod traktoristy Karla. Vzduchem začaly lítat blesky foťáků a výkřiky vzrušení. Schoulil sem se do koutku a odsunul tu hromadu slov co sem do tý doby vyšlemnul z pusy někam do uličky a vytuh a těšil se na krumáč a bylo to príma.

   Krumáč - město plný kalebních lákadel. Karpáky dobyto v dávných časech. V každý uličce do který sem se podival sem docela zřetelně slyšel nějakou tu větu ,co tam v kalebním běsu karpák zavěsil a vona zní na věky věků. Vždycky mě tady mátla jedna divná věc - to místo zřejmě recykluje lidi - byli sme tady stokrát a nikdy sem nepotkal jednoho člověka kloudně dvakrát.Mizej všichni -výčepáci, rozkalovači,prodavači,kalmeni. Jakoby je obrovskej kalbo vír vcucával někam do bahna halucinací kterejm lidi řikaj pamět a dělá prej z člověka člověka a ze mně karpáckýho pauzátora. Ač pauzátor chuchvalce vzpomínek z karpáckejch sthawů hardkrumáčů dokážu udržet s mě nepoznanou lehkostí. Když sem se poprvý  nasoukal do města jako do těsnejch džín zosnovalo tenkrát pro mě jednu z nejmonstróznějších kaleb vůbec a šouplo ten den na jedno z  mála prosluněnejch míst v mojí hlavě.

   Jo ,když chceš vědět,vo čem to je,musíš se do těch ulic a uliček voblíct vod nohou po hlavu a pak několik dní dnem i nocí roztáčet kalební vír,bryndat si na svoje nový voblečení kalební šlemy a na konci vychutnat odpuštění a zapomnění v Tondově všeobjímající náruči.

Bšt